BĚLORUSKO – Minsk
Gruzie • Jugoslávie • Bělehrad • Bosna a Hercegovina
Začátkem roku 2017 Bělorusko zrušilo vízovou povinnost pro nemálo zemí včetně ČR, a to na pobyty do 5 dnů a vstup do země POUZE PŘES LETIŠTĚ v Minsku. Lákalo nás podívat se do nejuzavřenější země Evropy a když jsme zjistili, že tam Belavia lítá přímo, bylo jasno.
Před odletem
Naučte se azbuku, jinak si moc nepočtete. My jsme si ještě do kapsy vytiskli malý tahák a hodil se! Jakmile nápis v azbuce rozluštíte, máte ve většině případů vyhráno – význam hodně slov se dá totiž díky češtině odvodit. V Minsku se ale dá domluvit i anglicky v kombinaci s češtinou napodobující ruštinu. Jinak téměř všichni mluví rusky.
Stáhněte si do mobilu mapu do offlinu – buď Mapy.cz nebo Maps.me, bude se to hodit pro orientaci.
Cesta do Běloruska
Zpáteční letenka vyšla na 5 tisíc korun, cesta trvá něco přes dvě hodky a časový posun je plus dvě hodiny. Ještě v letadle vyplníte papírek kvůli vstupu do země a na místě už stojíte v normální frontě jako všichni. Nezapomeňte si s sebou vzít potvrzení o cestovním pojištění, bez toho vás do Běloruska nepustí. Ale dá se koupit také na místě. Letiště se jmenuje National Minsk Airport – což mě trochu překvapilo – proč národní a ne mezinárodní?
Peníze jsme vyměnili ještě na letišti a u toho si dejte pozor. V Bělorusku proběhla měnová reforma, a tak do konce roku 2016 platily dvě měny naráz – původní rubly BYR i nová měna BYN. Pečlivě si nastudujte nové BYNy, ať si někde nenecháte omylem vrátit BYRy, které mají o několik nul nižší hodnotu. 1 BYN je něco pod 14 kč.
Z letiště jezdí do Minsku autobus 300E, zhruba 2x za hodinu kromě asi 2hodinové mezery, do které jsme se strefili – takže jsme skoro dvě hodiny čekali na letišti, až to pojede. Cesta do města na terminál u hlavního nádraží trvá hodinu.
Ubytování jsme řešili přes Airbnb – 3 noci v centru města vyšly na 2 700 kč. Hotely přes Booking.com byly předražené – holt turisté v Minsku prakticky nejsou a podnikatelé to zaplatí.
Kam za jídlem a na pivo
Hned první večer jsme objevili super jídelnu/automat (Bulvár Nezávislosti 23) poblíž ubytka – na jejich 15km dlouhém bulváru Nezávislosti, č. p. 23. V jídelně si koupíte u stánku jídlo a pití a sníte hezky na stojáka na parapetu u okna s výhledem na bulvár. Ceny lidové, velké pivo za nejnižší cenu, co jsme tam zažili – 2 BYN (jinak klasická cena 4 BYN). Často jsme se setkávali s Žatcem, byť vařeným pod licencí v Bělorusku.
Při návštěvě Běloruska si nesmíte nechat ujít ochutnávku jejich vodky – mezi nejznámější patří Bulbash. Kupujte si tu trochu dražší – bude stále levná a o dost lepší.
Kvas – tento nealko nebo mírně alko nápoj patří k běloruské tradici, a tak ho ochutnat prostě musíte. Kvas se připravuje kvašením obilnin a prodává se i ochucený ovocem. Není to žádná extra limča, byť originální ano.
Hrozně jsem se těšila na boršč, ale ten často v nabídce ani neměli. Gastropřekvapením výletu se stala polévka Solyanka – svou chutí předčila konkurenta z řepy. Solyanka obsahuje maso/rybu nebo houby, k tomu olivy, zelí a okurku. A jako obvykle v ní plave lžíce smetany.
V Bělorusku se často potkáte s bramboráky na různé způsoby. Jedním z typických jídel je Draniki – nasekané bramboráky v misce společně s masem či houbami. Mačanka je další typické jídlo – klobása a složitě vařené maso opět v misce, zalité smetanovou omáčkou. Mačanka mě moc nezaujala, ale je to jejich hodně rozšířený pokrm.
Restaurace v Minsku sice jsou, ale najít dobrý poměr ceny a výkonu není jen tak. Jít do restaurace na jídlo je stále výsadou bohatších vrstev společnosti. Několikrát jsme byli svědky, jak si lidé v restauraci objednali čaj a k tomu vybalili vlastní sváču. Zajímavostí je, že každá restaurace má šatnu, kde ženy odloží své zimní kožichy (a jakože kožichy tam stále frčí) a muži bundy. Taky se nám stalo, že jsme na účtence našli položku 2 x hudba – ocitli jsme se totiž v podniku, kde prostě za živou hudbu (typu bandů na českých vesnických zábavách) vybírají. Krom našeho oblíbeného kiosku jsme byli v těchto restauracích: Vasiliki (mají skvělého kapra a tradiční pokrmy, bulvár Nezávislosti), Arbat poblíž Národní knihovny Běloruska (skvělá solyanka a draniki, nóbl restaurace s pivovarem – konečně jsme našli dobrý pivo – a ceny v pohodě, v některé dny – pá/so – po 21. hodině účtují hudbu). Fajn bar je DYI Bar nedaleko řeky.
Co v Minsku vidět
Národní knihovna Běloruska se nachází mimo centrum, u zastávky metra Uschod. Tato stavba je zajímavá zvenčí zejména v noci – je totiž pokrytá světly, které se mění a vytvářejí obrazce. Vstupem zezadu se dostanete k výtahu, který vás vyveze až na střechu knihovny – zajímavá vyhlídka, ale výhled sám o sobě nic moc. V nejvyšším zakrytém patře si můžete dát kávu, dortík či jídlo v tamní kavárně. My přešli silnici a najedli se v Arbatu.
V centru se mrkněte na náměstí se sochou Lenina před budovou Vlády. Hned vedle je známý Červený kostel sv. Simona a Heleny. Pak se vydejte na velké a zároveň prázdné náměstí Kastryčnickaja plošča. Projděte staé město a mrkněte do Katedrály sv. ducha.
Zajděte do Národního cirkusu (Belarussian National State Circus) ve zděné budově – my se báli, že se v Minsku budeme tři dny nudit, a tak jsme si zábavu obstarali předem: lístky do národního cirkusu, nutno koupit v předstihu, cenově vyjdou na tamní poměry docela draho (kolem 300 kč). Ale pak se nestačíte divit – do sálu se nahrnou rodiny s dětmi, v předsálí jsou kiosky se dobrotami, prodává se cukrová vata, můžete se vyfotit s medvědem – no proste blázinec. Samotné představení trvá skoro tři hodiny (s přestávkou) a je to tradiční cirkus, bohužel i se zvířaty. Nicméně jsme s otevřenou pusou sledovali, jak akrobati chodí po laně i do kopce a se dvěmi slečnami na ramenou, co hrály na housle. Smeknout musím také před pódiem, které představuje jednu velkou fontánu a pohyblivými moduly – krásně vodu zakomponovali do většiny čísel. Ze začátku vkusné představení se postupem času zvrhlo do kýče jak bič, ale to asi k našemu výletu do Běloruska mělo patřit.
Hromadná doprava v Minsku
Je opravdu levná, a tak nechoďte zbytečně pěšky. Dvě linky metra zdobí umění Sovětského svazu (srp a kladivo, Lenin) a jsou pojmenovány dvojmo – bělorusky a rusky, někdy i dost odlišně. Jízda metrem stojí 0,6 BYN a funguje to tak, ze si koupíte plastové žetony, které před vstupem do metra hodíte do turniketu. Projeďte si červenou trasu, po cestě si můžete vystoupit na nafotit ty zajímavější a vyzdobenější stanice – i když se to prý nesmí, jak mi ukazovala paní na fotce níže – zřejmě výpravčí?
Autobusy stojí podobně a lístky jsou k mání u řidiče. Stáhněte si přehlednou mobilní aplikaci, kde najdete, které linky a kam jezdí. K našemu překvapení byly i zastávky MHD často vybaveny elektronickou tabulí s nejbližšími odjezdy a v autobusech jste na televizoru měli info o tom, za kolik metrů bude další zastávka. Krom klasických autobusů v Minsku jezdí i minivany soukromých dopravců – které jsme sice nevyužili, ale myslím, že by cenově vyšly také levně.
Vlakem z Minsku
Jízdenky na vlak jsou v Bělorusku strašně levný. Spoje si najdete přehledně na webu běloruských železnic.
Kdybychom měli víc času, jeli bychom do Brestu. Nakonec jsme nedělní dopoledne strávili v městečku Záslav (vlakem 40 min z hlavního nádraží, na mapě najdete jako Zaslauje a výstupní stanice se kupodivu jmenuje Belarus), kde je k vidění kostel v příkopě a miniskanzen, kde vám ukážou, jak tam lidé včetně jednoho mlynáře před 100 lety žili – dost primitivně. Oběd jsme si dali v tamní restauraci a byla to legrace – nikdo kromě nás, slečna servírka si přinesla v mobilu překladač, a tak se stalo, že jídlo bez smetany bylo se smetanou a místo vody vodka – to druhé však záměrně 🙂
Cestou zpátky do Minsku jsme vystoupili o pár zastávek dřív na místním trhu, ve velké hale nespočet stánků s masem a venku na parkovišti prodej psů a koček.
Suvenýry z Běloruska
Měli jsme s sebou pouze příruční zavazadla, nákup alkoholu tak proběhl až na letišti, ale stále za nízké ceny. Krom toho jsme vzali pár čokolád Alienka. Víc nebylo třeba, ale kdyby bylo, tak vezmu utěrku s červeno-bílým vzorem, co mají na vlajce.
Bonus na závěr: oslavy v centur Minsku, ke kterým jsme se náhodou nachomýtli
Cestovat jsem začala po maturitě v roce 2005, studovala jsem na Novém Zélandu, žila na Maltě, Madeiře, v Bretani a v Portu. Mluvím anglicky, francouzsky, hůř portugalsky a zcela základně čínsky. Cestuji pouze s příručním zavazadlem, dříve přes Couchsurfing, dnes přes Home Exchange. Se dvěma dětmi. Profesí jsem agilní koučka. Věnuji se také divadelní improvizaci.