Spontánní výlet bez mobilů a zavazadel do Západních Čech

Už je to dva roky, co jsme vyrazili na první výlet bez mobilů, s max. 3 věcmi a na místo, kam člověk ve frontě na vlakovém nádraží před námi. Právě jsme se vrátili se již šestého výletu. Jaké to bylo a kam vlastně? Udělejte si kávu, pokud je přes den. Nalejte sklenku vína, pokud je večer, a začtěte se. A koho zajímá pouze mapa výletu, scrollujte úplně dolů.

V pátek jsme se na vlakovém nádraží v Praze sešli v 17:20. Na již osvědčeném místě – před prodejnou Tiger. Tentokrát jsme s sebou měli jiné tři věci, než obvykle. Na víkend hlásili třicítky, tak kdo by se nechtěl koupat. Vzala jsem si s sebou tedy kartáček, plavky (místo make-upu) a batůžek na provázcích, do kterého jsme to všechno dali (místo náhradních kalhotek, aby si Martin mohl vzít plavky). Martin vzal pastu, deodorant a plavky. Možná pro to nebudete mít pochopení, ale ten make-up, to pro mě byla výzva. A jakoby to moje tělo vědělo a chtělo si mě trochu vychutnat, vyrašilo mi po celém obličeji akné jako už deset let ne. Jediné plus, hned jsem se cítila jak čerstvá dvacítka.

Doplňkové foto na téma nádraží – podchod na zastávce Praha-Vršovice

Zastavil vlak a odkráčel do polí

Fronta na jízdenky u vnitrostátní pokladny ubíhala rychle. Zopákli jsme destinace, kde jsem už byli, a kam tedy nemůžeme jet znovu: Ostrava, Brno, Broumov, Pelhřimov a Jindřichův Hradec. Paní u pokladny nám poslední prodanou jízdenku prozradila raz dva. “Plzeň, ale pán to kupoval až na zítra.” “A v kolik to jede dnes?” “Za pět minut.” Bleskově jsme zaplatili a utíkali na nástupiště 4J. Ve vlaku vedro jak blázen. Naštěstí se klimatizace po rozjetí vlaku taky rozjela. Když jsme míjeli Beroun, tak se náhle ozvalo hlášení, že vlak zastaví z důvodu zatažení za záchrannou brzdu. Bylo to překvapivě plynulé. Pak jsem viděla průvodčího, jak na někoho ven z vlaku řve, ať se vrátí. Později jsme se dozvěděli, že když jeden cestující zjistil, že vlak nestaví v Berouně, zpanikařil, zastavil si vlak a odkráčel do polí. S klidem. Opět jsme se rozjeli, ale za chvíli jsme stáli zas. Tentokrát kvůli hořícímu vlaku na trati před námi. Přišli jsme tím o elektřinu pro naši mašinu. Cestující vyskákali na nástupiště a snad všichni začli telefonovat. My ne, neměli jsme čím 🙂 Přemluvili jsme představenkyni palubního personálu, ať nám ještě prodá pivo (bylo totiž za pět sedm a to má pokyn spočítat kasu – končí směna, nehledě na fakt, že stojíme “v zácpě” a asi tu ještě nějakou dobu budeme).

Zeptali jsme se mašinfíry, zda můžeme do kabiny. Fajn týpek souhlasil a ochotně nám vysvětlil funkci čudlíků včetně těch, co musí mačkat, aby mašině dokázal, že je při smyslech a neusnul – každých 10 vteřin. Záchrannou brzdu si prý zastavují buď lidé, co chtějí vystoupit, nebo zloději. V tu chvíli se s fírou rozloučila jedna z cestujících, že pro ni přijel přítel. Neváhali jsme, slovo dalo slovo a po svolení přítele jsem už společně v autě uháněli do Plzně. Ani jsme se nemuseli vracet pro věci do vlaku, neb jsme žádné neměli. Na tamní nádraží jsme tedy dorazili dřív než náš vlak a díky tomu mohli prozkoumat odjezdovou tabuli beze spěchu. Volba padla na Mariánské Lázně. Při nákupu jízdenek jsem ještě stihla reklamovat ty do Plzně – zpoždění na tabuli hlásilo 80 minut, takže nárok na 25 % ceny. No dobře, jedná se o pade. Ale když on byl čas vyplňovat ten formulář. Lepší než křížovka. Vlak odjížděl ze stejného nástupiště jako náš původní spoj do Plzně, jen druhé koleje. Stihli jsme tak příjezd zpožděného vlaku včetně vyzvednutí zapomenuté lahve vody.

Takhle jsme se svezli od stojícího vlaku do Plzně

Edinburgh nebo Miláno?

Pendolino do Mariánských Lázní bylo docela prázdné. Povečeřeli jsme. Jejich maso s čočkou je dokonce lepší než řízek s bramborovým salátem. V cílové destinaci pro ten den jsme na nádraží chytli trolejbus do centra města. Obě babičky před námi koupily lístek přes terminál přímo v busu a zaplatily kartou. Ultra moderní nákup jízdenek v MHD Mariánek mě okouzlil. A samozřejmost, s jakou babičky jízdenky nakupovaly, ještě víc. Tohle teda v Praze nemáme.

Přišel čas najít si nocleh. Deset hodin večer. V hogofogo hotelu chtěli 3,5 tisíce za noc. Ale pán na recepci řekl, že nám rozumí, a doporučil hostel Edinburgh. Po chvíli hledání jsme objevili dům s tímto nápisem a cedulí Hostel Milano. Edinburgh nebo Miláno, hlavně, ať máme kde přespat. Dozvonili jsme se na paní, která čekala na příjezd posledního hosta, a protože jsme přijeli dřív, nabídla nám ten lepší ze dvou volných pokojů – pokoj se sprchou a společným WC celkem za 700 Kč. Ještě jsem poprosila o mýdlo. Únava nás přemohla, šli jsme rovnou spát.

V Mariánkách neposnídáš

Martin měl ráno hlad už od sedmi hodin. V osm jsem se nechala přemluvit k odchodu a vyrazili jsme hledat místo, kde posnídat. A ejhle. Všude otvírali až v devět. Smutné. Došli jsme na kolonádu a k prameni, ze kterého mi nedovolili pít přímo z dlaně, prý musím mít hrneček. “Ale já žádný nemám”, snažila jsem se bránit. Z ochutnávky sešlo. Z předešlého večera jsme si pamatovali ranní odjezdy vlaků. A protože se v Mariánkách v osm ráno prostě nedá najíst, rozhodli jsme se jet dál už v 8:47. Zakoupili denní síťovou jízdenku na region Plzeň (259 Kč pro 2 dospělé a max. 3 děti – ty tři děti nám propadly, žádné jsme s sebou neměli).

Ceny regionálních síťovek

Z Plané do Tachova se místo vlakem jelo busem. Poprosili jsme paní s třemi igelitkami a psem v tašce, zda si může sednout vedle, abychom si mohli sednout spolu. Vzápětí jí vynadal průvodčí, že tam sedí on. Chudák paní nadávala, co to šlo, ale na naši snahu o omluvu nebo nápravu nereagovala. Šlo tu spíš o to si postěžovat, než situaci vyřešit.

Levandule za kostel

V Tachově to žilo. Celý víkend se tu konaly Tachovské městské slavnosti. Všude stánky, na náměstí stage, u zámku veteráni, v parku fanoušci metalu, na koupáku rock. Toto není product placement, ale musím se zmínit. Na trzích všude bývají stejné věci, ale tady byly dva neotřelé stánky. Jeden s raw zákusky – byť to zní megapřísnězdravědivně, tak nevím, kdo by odolal citrónové kouli obalené v máku nebo ovoci obalenému v polevě z růží. Tyto hutné zákusky navíc vydrží třeba i půl roku (to nemohu potvrdit, nám vydrželi pár hodin). A druhý stánek – tentokrát náramky z kamenů a perel. Žádná umělotina. Je potěšující, když člověk narazí na stánek, kde neprodávají…cetky.

Podívali jsme se do kostela. Po výstupu mi paní před kostelem nabídla jednu z kytic levandulí položených na židli. Že prý je připravila sousedka, ať je dává těm, co přijdou do kostela. A byla moje. Na pódiu hrála nějaká známá folkrórní kapela, co má 150 koncertů ročně. My si ale nechtěli nechat ujít vystoupení místní vietnamské komunity. Módní přehlídka a pak lotusový tanec. Lidé tleskali jako diví.

Jak být v bazénu sám

V informačním centru jsem nabrala tunu letáků a tipy, kam se podívat. Vydali jsme se směrem Světce, cestou podél potoka. Došli jsme až do opravené jízdárny – druhé největší jízdárny ve střední Evropě. Přidali jsme se k již započaté komentované prohlídce. Průvodcův humor udělal z místa, jako je jízdárna, atrakci typu Eiffelovka. Smáli jsme se celu dobu. Na konci mi na hlavu nasadil dobový čepec, ať se vyfotíme. Neměli jsme čím a v tu ránu si připadali jako alternativní lidé 😀

Došli jsme k rozhledně na vrchu Vysoká (563 m. n. m.) a vystoupali až do nebes. Tam jsme dojedli ty raw zákusky. bylo třeba doplnit cukr. Památník bity u Tachova nás moc nezaujal. Cestou zpátky do města už bylo jasné, že se potřebujeme vykoupat. Tachovské koupaliště vypadalo lákavě. Ale podmínky venkovního bazénu (80 Kč, přeplněno) si nezadaly s těmi toho vnitřního (25 Kč, nula lidí). Takže jsme se osvěžili v “privátním” krytém bazénu za cenu jednoho piva per capita. Ale pak přišel hlad! Už od dopoledne jsem si myslela na langoš. Neměla jsem ho roky, přitom taková dobrota! Prošli jsme stánky a Martin objednal burger s raclette (no nevim, proč tak dobrej sýr míchat do burgeru, ale proti gustu…). No a já si ho dala taky. K tomu pivo na slunku, prostě sobota, jak má být. Na této části příběhu je vtipné to, že mi kolega v pátek říkal, že jede do Tachova za rodiči, že tam bude velká akce. Takže jsem si celou sobotu mohla krk ukroutit při každém podezření, že kolegu vidím. Protože potkat někoho známého na spontánním výletě, to je haluz! Nepotkali jsme se, ale v pondělí jsem v práci zjistila, že jel s námi v pátek v Pendolinu. Kolik známých denně “skoropotkáte” a nevíte o tom?

Tradiční foto jízdenek, vstupenek, map a letáků z výletu

Po Jananasu Ájvn Voice

Ve tři začali hrát Jananas. Kdo nezná, styď se! Vtipné texty a jejich pokus o lidovou píseň je můj nový objev. Ještě jsme dali jednu píseň od Ájvna Voice (rozuměj Ivana Hlase) a zamířili na vlak. Osobák takový, jak ho znám z dětství, projížděl krajiinou hned vedle Českého Lesa. Cílová stanice Domažlice. Tam mám tetu. Ale tohle byl spontánní výlet a tak to mělo zůstat. Asi i proto jsme vystoupili už v Bělé nad Radbuzou s cílem najít nocleh. Průvodčí nám poradil, že vlak přejede na druhý konec města a tam bude 20 minut stát, takže když nic nenajdeme, můžeme se vrátit a pokračovat v cestě. Tak se i stalo. Místní penzion již nepremával. Cestou jsme potkali country akci, zakoupili dvě piva a usedli do vlaku.

Tady jedna k poslechu od Jananasu –>

Na spontánním výletě neustále řešíte, do jak velkého extrému půjdete. My řešili, zda se dovézt do Domažlic, kde byla velká šance nocleh najít, nebo zda to riskneme a díky tomu zažijeme víc. A tak jsme místo Domažlic vystoupili v další dědině (pardon, je to asi město) Poběžovice. Došli do centra, mají tam krásný a hodně zchátralý (a strašidelný) zámek. V hotelu Hubertus měli plno, prý zítra přijedou děti a evidentně se nechtěli zatěžovat ničím navíc. Martin šel mezitím zjistit, jak je na tom penzion za rohem. Zavřeno. Na doporučení jsme našli ještě jeden, ale opět plno. Co teď?

Výhody stopování na kruháči

Nezbývalo než stopovat. Došli jsme na kruháč, odkud se jelo jak do Horšovského Týna (náš favorit), tak do Domažlic (náš favourite). V sobotu v osm večer to tu auty nehýřilo. Jedno za pár minut. My bez mobilu, za chvíli tma. Do Domažlic a Týna to bylo 14 km. To ujdeme za 3h, z toho dvě ve tmě, bez čelovek. Tohle se nám honilo hlavami i slovy. Třetí auto zastavilo. Překvapivě – paní sama v autě. Prý jsem vypadala zoufale, nešlo odolat 🙂 Jela právě z hotelu v Rybníku, kde pracuje a kde mají poslední volný pokoj. Dovezla nás až do Domažlic a já měla radost z jejího zájmu o mou levandulovou kytici. Její další úděl byl jasný, levandule jsem poslala dál tak, jak jsem jich nabyla.

V Domažlicích jsme si dali limit, kolik jsme ochotní dát za ubytování. První noc v Mariánkách jsme se dostali na velmi pěknou cenu, a tak jsme se shodli na 1500 Kč max. včetně snídaně. Paní na recepci už tam půl hodiny neměla být. Ale zapovídala se s kamarádkou (to jsme byli moc rádi), a tak nám mohla prodat jeden pokoj. Cena 1350 Kč se snídaní se vešla do našeho limitu. Nelitovali jsme. Pokoj skoro větší než náš byt, výhled přímo na kostel.

Povečeřeli jsme ve znovuotevřené restauraci Dubina. V informačním letáku o Domažlicích, co jsem vzala v íčku v Tachově, jsme se dočetli, že právě dnes v 9 a 10h večer bude chodit ponocný. Paní, co nás obsluhovala, nám poradila, kde ho najdem. A zadařilo se, nebyli jsme jediní, kdo za ním utvořil ocásek. Střídavě zpíval ponocný na náměstí a pak jeho kolega nahoře na věži kostela, která patří mezi šikmé věže – je vychýlená o půl metru.

ponocný v Domažlicích

Kuk na kněze přes lešení

V neděli ráno jsem zašla do kostela vyslechnout kázání místního kněze. Interiér zrovna renovují, a tak jsme na sebe koukali přes lešení. Snídani v hotelu jsem si náramně užila, chodský koláč nechyběl. Prošli jsme náměstí, vylezli na věž muzea a pak se rozhodli navštívit tetu. Sice si její telefonní číslo ještě z dob Nokie 3210 pamatuju, ale sponstánní výlet má takový zůstat. A tak jsme zazvonili a čekali před domem. Kdy naposledy se vám stalo, že by někdo prostě jen tak bez ohlášení zazvonil u vašich dveří? A ten někdo byl váš dobrý známý?

Teta i strejda byli doma. Překvapení nás pozvali dál. Společně jsme pak vyrazili na oběd, po kterém jsme se nechali dovézt opět na vlakové nádraží s tím, že pojedeme prvním vlakem někam. Vynechali jsme spoj, co jel z Domažlic hlavního nádraží do Domažlic-města a po cca 40 minutách čekání se vydali směr Furth im Wald. Samotná jízdenka tam a zpět pro oba vyšla na víc než 400 Kč, ale po chvíli spekulování s paní za pokladnou jsme vymysleli, že nám stačí opět denní síťovka + Německo a pak domů dokoupit už jen ten kousek mezi Plzeňským krajem a Prahou. Hrdost na to, jak jsme se Českými drahami nenechali obrat, nám vydržela do kontroly jízdenek ve vlaku. Průvodčí prej:”O víkendu si k síťovce nemusíte přikupovat to Německo za stovku. To je o víkendech zdarma.” A pak se v těch tarifech vyznej.

U tety a strejdy na nedělní kávě

Do Stříbra na véču

V lese (rozuměj FiWaldu) chcípl pes. Pouze konstrukce připravená na večerní program s draky – ty tu měli všude vyobrazené a pak mě ve výlohách zaujala ještě jedna věc: svatební fotografie ve středověkých (či nějakých historických) kostýmech. Zvláštní, zrovna jsem se vdala a nějak mi nejde na rozum, proč bych na své svatební fotografii chtěla vypadat “jako dřív”. Za 40 minut jel vlak zpátky do ČR, nasedli jsme.

A dojeli až do Plzně a že jsme ještě nebyli víkendu nabažení, sedli na vlak do Stříbra. Ve Stříbře hned navazoval autobus svážející cestující do města. Obětovali jsme možnosti zjistit si odjezdy vlaků za rychlý přesun busem do centra. Ve Stříbře mají snad nejšiřší (ne absolutně, ale dispozičně) kostel, co jsem viděla. A taky honosně zdobenou radnici. Asi tady to stříbro opravdu měli. Přišel hlad. Chvíli jsme se dohadovali, zda sednem do jediné restaurace na námku, nebo budeme hledat nějakou hustou a megadobrou v postranních uličkách. Martin měl pravdu – v té na námku bylo hodně lidí, jinak nikde nikdo, tak to tam musí být dobrý. Bylo. A servírka nám dokonce našla odjezdy vlaků na Prahu. Zpátky na nádraží jsme si to dali pěšky a pak už jen odpočívali ve voze.

Tyto trasy jsme o víkendu projeli

Tento výlet se vydařil. Dobrá kombinace chůze s přesuny vlakem a k tomu dvě svezení auty. Jiné tři předměty splnily svůj účel. Poprvé jsem zkustila jet v krátkých letních šatech a dobrý. Díky slavnostem v Tachově jsem konečně viděla koncert Jananas! Nechci nadržovat nějakému ročnímu období, ale spontánní výlety v létě jsou prostě….v létě (=teplo, slunko, dobrá nálada, dlouho světlo, městské slavnosti)!

Tento výlet je na mapě v barvě bordó. Zimní výlet na Vysočinu je fialově. Spontánní výlet do Pelhřimova v létě 2017 je zeleně. Květnový výlet naslepo na Broumovsko je tyrkysově. Zimní víkend do Tišnova v roce 2017 je žlutě a letní víkend 2016 na Otravsku je oranžově.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Scroll to top