Do Japonska jsme se vydali na dva týdny na přelomu května a června. Konec sezóny, těsně před začátkem období dešťů. Sakury už dávno odkvetlé, vlastně už plody dozrálé a dalo se je ochutnat. Letenky od KLM za krásných cca 12 tisíc zpáteční s krátkým přestupem v Amstru a půldenním výletem do Delftu. Přečtěte si, co mě na cestě do Japonska překvapilo. A pokud se tam chystáte taky, v článku o hotelích v Japonsku najdete tipy, kde jsme spali.
Wasabi do sushi
Hned první den se mi díky hledání “cheap eats” v mapách Google podařilo najít levnou autentickou restauraci, kde přímo před námi dělali sushi. “Wasabi?” Zeptal se číšník během naší objednávky. Tak jasně, že jsme si dali. Když mi však vybraný kousek ryby s rýží přistál na prkýnku, wasabi nikde. Asertivně jsem se připomněla. Pak si hezky wasabi napatlala na sushi a oddala se pochutině. Následovalo šílený pálení v ústech. Wasabi totiž v sushi bylo dávno předtím, než jsem ho tam přidala. Prý se to tak v Japonsku dělá. Tak bacha na nechtěnou dvojitou dávku.
Kam s ním?
Netrvalo to dlouho, než jsem si všimla, že opakovaně nemám kam vyhodit odpadek. A že těch situací za den bylo hodně! Kapesníček, ubrousek, obal od sušenky, projetá jízdenka, pytlík z nákupu, další kapesníček, obal od žvýkaček, snědený bento box,…V Japonsku totiž nikde nejsou veřejné odpadkové koše! Teda alespoň v námi navštívených místech. V jedné zahradě v Hirošimě jsem se pokladní po zaplacení vstupu zeptala, zda by můj odpadek nevyhodila. Bohužel, prý žádný koš neměla. A tak jsem se postupně naučila využívat košů na hotelu a odpadků mít během dne míň.
Zapiš se!
V Osace jsem opět našla nějakou místní vyhlášenou restauraci. Aniž bych to věděla, tak na japonskou specialitu okonomiyaki – vytuněné slané palačinky. Před vchodem postávali lidi, vzápětí jsem rozpoznala, že jde o frontu. Přidali jsme se. Za chvíli vyšel ven jeden z číšníků, něco zavřal a na to se skupinka lidí z fronty odebrala dovnitř. Až v ten moment jsem zjistila, že je potřeba se uvnitř zapsat do pořadníku. Tereza 2x. Od té doby jsem měla pocit, že každé další vyvolávání zní jako “Tereza”. Asi za 40 minut jsme se dočkali a v dalších restauracích vždy ihned hledali seznam, kam se zapsat. Někteří to dokonce dělali tak, že vyslali jednoho chudáka napřed, aby je na seznam zapsal, samo dorazili o hodinu později.
Gaijin komplex
V angličtině foreigners complex. V Kanazawě jsme hladoví hledali restauraci, kde povečeřet. Buď měli zavřeno nebo se nám nezdály. Až jedna, vypadala útulně a tradičně. Uvnitř pár lidí, jinak volno. Otevřeli jsme dveře a Martin se zeptal na stůl. Paní něco japonsky říkala a v podstatě nás vytlačila ven. Japanese only. Na diskuzi nebyl prostor, už jsme stáli zase na chodníku. Nám ale nevadí si vybrat zcela náhodně z menu v japonštině! Odešli jsme uražení a že diskriminace. Později večer jsem na netu hledala víc informací a našla právě gaijin komplex. Týká se zejména starších lidí, kteří neumí anglicky a radši vás v restauraci odmítnou, než aby riskovali, že vám nebudou moct nabídnout ten nejlepší servis, nebo že budete v rozpacích, protože nebudete vědět, co to je a jak se to jí. Nebo že v rozpacích budou ostatní hosté restaurace, protože vy nebudete rozumět.
Pointing and calling
Hned druhý den po příletu to Tokya jsme na nádraží čekali na náš šinkanzen. Samozřejmě jsme tam byli dřív, a tak bylo dost času se fotit u čumáku předchozího vlaku. Když přišel strojvůdce, tak začal ukazovat jedním směrem, pak druhým a něco u toho říkal. Když přišla úklidová četa, tak před vstupem do vlaku každý z jejích členů opět dělal nějaká gesta a něco u toho říkal, stejně tak po skončení úklidu. Když pak v tramvaji v Hirošimě její řidič – sám v kabině – ukazoval na semafor s červenou barvou a něco u toho říkal, začalo nám to docházet. Opět na netu jsme dohledali, o co jde: pointing and calling je japonská technika, jak minimalizovat chyby způsobené nedostatkem soustředění. Moje představa vypadá takto: “Támhle (ukáže celou rukou na semafor) je červená, tím pádem zastavuji vozidlo!” Propojením více smyslů zajistíte lepší soustředění. Představte si, že se vás šéf v práci zeptá, jestli jste už udělali inventuru. Normálně by odpověď mohla být: “Jo.” a nebo: “Mám hotové támhlecty regály s plechovkami, tyto regály s cukrovinkami, tamty regály s těstovinami a tyto poličky s tiskem.”
Proč tetování vadí?
V japonských hotelích jsou často lázně onsen, často zvlášť muži a ženy. Velmi příjemný bonus po celém dni na nohou. Proč je ale problém do nich lézt z tetováním? To snad žádné barvivo nepouští, myslela jsem si. Nápis zákazu tetování jsem viděla jen jednou, nebo jsem si nevšimla, sama žádné nemám. Nicméně pro Japonce tetování historicky znamená spojení tetované osoby s gangem, vězením či nelegální činností. A v lázních, kam se chodí bez plavek, vyjde najevo i to sebevíc schované. Taková situace by mohla uvést do rozpaků ostatní návštěvníky lázně, a to žádný majitel nechce.
Hygienu nech doma
Letěli jsme s pouze příručním zavazadlem a o tomhle tipu jsme věděla díky kámošce dopředu. V japonských hotelích všude mají sprcháč, šampon a kondicionér, často známých značek jako Shiseido, POLA atd. A tak jsem ušetřila místo v zavazadle a naopak si nějakou tu kosmetiku dovezla domů.
Pyžamo a pantofle taky
Tohle asi není pro každého, ale v Japonsku vždy na pokojovém hotelu budete mít připravené jejich pantofle a k tomu další na WC. Ano, na WC se přezouvá a všichni do jedněch a těch samých pantoflí. U toho necháte ty vaše pantofle před dveřmi a podle toho se pozná, že je obsazeno. A když už jsme u WC, tak pozor, všude mají pouze jednovrstvý toaletní papír. Asi ho nepotřebují, když tamní toaleta dokáže stříkat vodu na zad, vpřed, s písničkou apod.
A místo pyžama můžete spát v jukatě – takový župan z prostěradla (můj popis, znalci prominou) nebo spíš casual summer kimono (wikipedia). Taky v každém hotelu a dá se v tom i “kolem baráku”.
Netipuj
Tohle je po návštěvě USA a tamních dýškách o výši 15-25 % balzám na duši. V Japonsku si se spropitným nemusíte lámat hlavu, žádné se nedává, tralala.
Přečtěte si další článek o ubytování v Japonsku včetně toho, kolik nás to stálo.
Cestovat jsem začala po maturitě v roce 2005, studovala jsem na Novém Zélandu, žila na Maltě, Madeiře, v Bretani a v Portu. Mluvím anglicky, francouzsky, hůř portugalsky a zcela základně čínsky. Cestuji pouze s příručním zavazadlem, dříve přes Couchsurfing, dnes přes Home Exchange. Se dvěma dětmi. Profesí jsem agilní koučka. Věnuji se také divadelní improvizaci.
Děkuji, moc pěkně napsáno. Také se tam chystáme a jsem ráda, že jsem natrefila na tvé stránky. Cestování zdar!
Rádo se stalo, cestování zdar!
Ty vlaky tam jsou naprostá pecka 🙂