Bulharsko a Rumunsko

fotografie z Rumunska • fotografie z Bulharska • slovník na cesty

1. den

Jedeme večer do Prahy na letiště, protože nám to letí v 5.10 ráno. Spíme na letišti za dámskýma záchodky u restaurace v prvním patře (nechodí tam Policie).

2. den

Odlétáme z Prahy do Varny. Ve Varně potkávám Mirchu – klučinu, který nás tu jednu noc ubytuje. Dáme si k němu domů batožinu a vyrážíme spolu s Mirchou na prohlídku města. Městskou pláž nám Mircha nedoporučuje, a tak se vydáváme autobusem č. 409 na Zlaté písky (cena 3 Lv/osoba). Zlaté písky vypadají vcelku dobře, koupeme se a slanou vodu ze sebe smýváme ve sprchách, kde teče odpudivě zapáchající voda.

Poté se možná trochu neuváženě rozhodujeme, že půjdeme ze Zlatých písků pěšky ke klášteru Aladža. (otevřeno do 16.45 h, cena 5 Lv). Cesta po rušné rozpálené silnici se zdá nekonečná, ale po zhruba 40 minutách jsme na místě. Procházíme klášter i muzeum a pak se vydáváme se starou cestou směrem zpátky k Varně.

Snažíme se stopovat, ale nikdo nestaví. Po asi 20 minutách chůze míjíme auto zaparkované u silnice a zrovna v tom momentě kolem projíždí další auto a my samozřejmě stopujeme. Chudák řidič špatně usoudil, že to zaparkované auto je naše a že potřebujeme pomoc. Když už zastavil a zjistil, že to není naše auto a že jsme prachobyčejní stopaři, přišlo mu asi neslušné odjet. Příští půlhodinku se tedy vezeme do Varny.

Ve Varně si dáváme ještě podvečerní procházku, kterou zakončíme zmrzlinou. Ta se nám zdá dost levná (1.20 Lv za 100g). Slečna za pultem se ale rozhodla, že si dáme do nosu a nabrala nám každému půlkilo zmrzliny. Takto nás tato pochutina nakonec vyšla na hrozných 10 Lv! Statečně ji celou sníme a jdeme domů za Mirchou.

Večer si všichni i se spolubydlícím Mirchy povídáme a koukáme na kreslené seriály. Po noci strávené na letišti jsme dost unavení, a tak jdeme spát.

3. den

Ráno vstáváme v 7h, protože nám v 7.55 jede vlak do Velika Tarnova s přestupem v Gorne Orjahovici. K mému údivu máme na jízdence vyznačené i číslo vagónu a našich sedadel. Další údiv přichází ve vlaku, který vypadá docela moderně a útulně. Během cesty ještě snižujeme spánkový deficit a do Gorne Orjahovice dorážíme s 10 minutovým zpožděním, kvůli kterému jsme nuceni v tomto městě zůstat další 3 hodiny, protože přípoj do Veliko Tarnova na náš rychlík nepočkal.

Po chvíli přemýšlení padá rozhodnutí, že jdeme do centra města pěšky. Jezdí tu sice autobus, ale máme dost času a ještě tím ušetříme! Vskutku dobrý nápad to tedy nebyl, protože se do centra vydáváme po silnici, která nejdřív celé město lemuje po okrajích a až pak končí v centru. Cesta z vlakového nádraží nám pak trvá 40 minut rychlé chůze v děsném horku. Abychom se vzpamatovali z této úděsné túry, dáváme si pivo Zagorku (1.80 Lv) hned v první ulici, která jeví známky centra města.

Pak už do odjezdu vlaku nezbývá moc času, a tak jdeme na autobus číslo 1, který nás sveze zpět na nádraží. Autobus stojí 0.80 Lv (to se nám ta túra do centra tedy vyplatila, ušetřili jsme 1.60 Lv !!). Po chvilce jízdy v autobuse zjišťujeme, že se jedná o český autobus, který ČR nejspíš Bulharsku darovala. V autobuse jsou ještě informace v češtině, že lístek stojí 14 Kč a že se hledá programátor C++ !!

Ve Veliko Tarnovu se opakuje situace s G. Orjahovice. Nádraží, kde vystupujeme s vlaku, je vzdáleno na kilometry od centra. Po dlouhém odmítání pak podléháme řečnickým schopnostem místního obchodníka, který nás za 4 Lv (dohromady) veze svou Ladou do centra města ke Gradu.

Za 2 Lv navštívíme starý hrad a naši pozornost zvláště zaujme interiér kostelíka. Ten je tvořen malbami znázorňujícími lidi a jejich mučení. Opravdu zvláštní interiér..Po této návštěvě ještě procházíme uličky města a vydáváme se na stop do vesničky Polsko Kosovo. Tam máme domluvený nocleh u 37letého muže Miroslava.

Po 15 minutách nám staví bulharský pár žijící ve Francii, a tak se bavíme ve FJ. Když zjistí, kam jedeme, hned nás varují, že tam bydlí samí cikáni. Zavezou nás dvacítku kilometrů a my stopujeme dál hned u výjezdu z benzínky. Máme štěstí a staví nám hned první auto – dodávka. V ní sedí mladý kluk, který neumí anglicky. Domlouváme se rukama nohama a vyrážíme na cestu. Trošku znejistím, když i od tohoto kluka zjišťujeme, že vesnička Polsko Kosovo je plná cikánů a že si máme dávat pozor. Kluk nás hodí až do Polska Kosova. Poděkujeme a pomalu se blížíme směrem, kde tušíme, že je nějaké centrum. Miroslav nám jede naproti a nám se uleví hned, jak vidíme, že Miroslav je pravý Slovan a ne cikán.

Miro žije v Polsku Kosovu celý život a spolu se svou ženou mají dvě děti, dům s velkou zahradou plnou ovoce a zeleniny, jedno sele, tele, dva psy a nespočet slepic. Kromě toho mají ještě dva menší obchůdky se všimvšudy. Miro i s rodinou nás velkoryse pohostí, dáme si pivo a jdeme spát s tím, že se s nimi zítra v 8 h ráno vydáme do městečka Ruse.

4. den

V Ruse máme pouze 1.30 h, a tak procházíme promenádu v centru města, která se v 9 h pomalu začíná probouzet k životu. Zpět to bereme podél Dunaje – horší a ošklivější trasu jsme si nemohli vybrat. Dunaj je lemován odpadky, různými nákladními loděmi a zařízeními. Navíc se nám povede zabloudit, a tak máme co dělat, abychom včas dorazili na místo srazu s Mirem a jeho ženou, kteří mezitím nakupovali zboží pro svoje obchody.

Cestou nazpátek se ještě stavujeme v místním Makru, které nese jméno Metro. Logo Metra je nápadně podobné i našemu Makru. Kolem 13 h jsme zpět na vesnici a ačkoliv je to pro mě neobvyklé, spíme až do půl páté!

Touha po aktivitě mě vytáhne z postele. Vydáváme se na procházku vesnicí s fotoaparátem v ruce. Stavujeme se v obchůdku našich hostitelů a pak si to namíříme přímo do místní hospody. Jsme centrem pozornosti, a tak komolenou češtinou-slovenštino-bulharštinou vysvětluji, že spáváme u Miroslava a jsme Češi a v Bulharsku jsme na sedm dana…

Hrozně nás udiví, když za Fantu s velkým pivem platíme 1.50 Lv, a tak to trochu rozjíždíme. Po chvíli přijde i Miroslav, ale poměrně často odskakuje do obchůdku obsloužit zákazníky. Po pár pivech to balíme a jdeme konečně opravdu projít Polsko Kosovo. Potkáváme místní cikány, které chci, ale stydím se fotit.

Když ale otevřeně projevím zájem o vyfotografování si místních, odezva je více než pozitivní. Jeden starší pán mě dokonce vtáhne k sobě na zahradu, kde povinně fotografuji všechny jeho zvířata – psa, kočky, králíky,…Když se potom začne stmívat, vracíme se zpátky a společně s celou rodinou Miroslava večeříme.

5. den

Ráno vstáváme zase brzy a s Mirovou ženou jedeme do vedlejšího městečka Polský Trambeš. Tam jezdí oba manželé a někdy i s dětmi prodávat zboží na trh. Na stánku mají převážně oblečení. Městečko Polský Trambeš nás nijak extra nezaujalo. Prošli jsme se centrum a navštívili první kavárnu, která se naskytla. Dle našich úvah šlo o kavárnu velmi oblíbenou místními, protože už od 10 hodin ráno ve všední den byla přeplněná. Kafíčko, pivo nebo čaj tu popíjeli důchodci i pracující.

Vlak, který nás má dovézt do Bucuresti, má necelé 3 h zpoždění. Čekáme na nádraží, střídavě pospáváme a čteme. Jednou za 45 minut z okýnka vykoukne paní prodávající jízdenky a bulharsky nás ujistí, že až přijede ten správný vlak, řekne nám. Má nálada postupně klesá. Navíc máme jízdenky pouze do Ruse, tam si musíme na nádraží koupit další jízdenku do toho samého vlaku do Bucuresti. Nechápu systém, ale v Polském Trambeši jsme si prostě jízdenku až do hlavního města Rumunska koupit nemohli. Cena lístku Ruse-Bucuresti byla 20 Lv.

Po dlouhém čekání jsme se našeho vlaku konečně dočkali. Po dlouhém přejezdu Dunaje se ocitáme v Rumunsku. Pohled z okna nabízí pole s přístroji na těžbu ropy, sem tam stojí domky a plno harampádím na zahradě a do toho se začíná stmívat. Do Bucuresti dorazíme až dost pozdě v noci, na nádraží si vědomky nevýhodně vyměníme pár drobných a zamíříme metrem k domovu našich hostů Mattea z Itálie a Joaa z Portugalska.

Ačkoliv unavení, vyrazíme s klukama za dalšíma lidma do jednoho z mnoha panelákových bytů na party. Cestou koupíme několik dvoulitrovek místního piva (jedna flaška vyjde na 6 RON) v plastu. Domů se vracíme až kolem páté ráno.

6. den

Vstáváme kolem poledne a ihned vyrážíme do centra města. Kolem dokola obejdeme Palác parlamentu, jednu z největších evropských budov. Pak se procházíme jen tak nedbale městem, kam nás nohy zavedou. Večer večeříme společně s Mateem, Joaoem a ostatními spolubydlícími a celkem časně uleháme ke spánku.

7. den

Ráno v půl sedmé nám jede vlak do Konstance (cena vlaku Bucuresti-Constanca byla 45,9 RON/osoba), přímořského města. Naděje, že se ve vlaku ještě dospím, mě po pár minutách ve voze opustí. Sedíme naproti rodině s dvěmi dětmi, které nemají co na práci, a tak dělají hluk, jak jen to jde. Ale jsou milí, chlapec mi dokonce nabízí sušenku, neodmítám a na oplátku mu nabízím svou. Nechce.

Kolem jedenácté se zpožděním dojíždíme do Constance, kde už na nás na nádraží čeká Pasca, rumunský mladík, se svým kamarádem. Zavezou nás babičky Pasci a hned zas jedou pryč, musí zpátky do práce. Napíšem si prý navečer sms. Babička mluví pouze rumunsky, my ne. Znalost FJ a PJ mi ale trochu pomůže, a tak se jakž takž domluvíme.

Po chvíli se vydáme směrem do centra města. Kolem jede dvoupatrový autobus – vypadající skoro jako DoubleDecker v Anglii, a tak se rozhodneme svézt. Je to o trošku dražší než cena běžného MHD lístku (cena byla 3 RON, normálně 1,5 RON), ale užíváme si pohled do místních ulic zeshora. Když bus dojel na konečnou, ocitli jsme se někde za slavnou diskotékovou a zábavní oblastí města – Makaka. Za cestu zpět do centra jsme museli platit jízdné znovu – nejedná se tedy o okružní jízdu!!

Samotné město není moc pěkné. Mně osobně to tam připadalo jako u nás před 20 lety. Polorozpadlá pěší zóna s poloprázdnými obchody nevypadala moc lákavě. I tak jsme ji prošli, na místním ovocném trhu nakoupili vcelku levné ovoce a v kiosku si dali kebab. A protože bylo pěkně, rozhodli jsme se zajít se vykoupat na pláž. Ale už samotnou cestou k moři mě chuť přecházela. Všude se válely odpadky a člověk měl až pocit, že by se měl vyhýbat všelijakému trusu, tolik divných věcí se na zemi nacházelo.

Samotná pláž na tom nebyla o moc lépe, moře nevypadalo moc čistě, zato bylo teploučké. Pak jsem se vrátili zpátky do babiččina příbytku, kde nás po chvíli vyzvedl náš Pasco ještě s kamarádem, a už jsme uháněli autem do víru noci v centru Mamaia.

8. den

Další den nás čekala cesta zpátky do Varny. Nejdřív jsem vyrazili autobusem ve směru Magnalia (lístek stál 6,5 RON/osoba) a trvala cca hodinku (odjezd 10:20). Trochu jsme se tam prošli a navštívili slavnou mešitu. Pak jsme pokračovali znovu autobusem (lístek stál 2,5 RON/osoba) do příhraniční vesničky Vama Veche, slavné pro organizování nejrůznějších hudebních festivalů a koncertů. Na hranici jsme došli pěšky a setkali se českými turisty, kteří šli taktéž pěšky, ale opačným směrem. Chvilku za hranicemi jsme začali stopovat a stalo se nám přesně to, na co nás místní upozornili. Zastavil nám rumunský pár středního věku z, dovezli nás až do Balčiku a chtěli po nás za svezení peníze – na to se ptali na místě. Řekli jsme, že máme jen české koruny, že už jedeme zpátky do Čech – nechali nás, ale tvářili se nepříjemně. V Rumunsku si často řidiči říkají stopařům o zaplacení!

V Balčiku nebylo pěkně, a tak jsme naši procházku vzdali a vydali se na stopa do Varny. Zadařilo se, zastavil nám pán jedoucí do Varny na sraz ze střední školy. Jízda s ním byl sice trochu adrenalin, ale do Varny jsme dorazili ve zdraví. Následně jsme se setkali se sympatickou holčinou, která nám poskytla přístřeší na poslední den naší cesty. Druhý den brzy ráno razíme zase busem číslo 409 na letiště (cena 1Lv/osoba) a zpátky domů do Čech.

fotografie z Rumunska • fotografie z Bulharska • slovník na cesty