Tři týdny v Ekvádoru, Amazonii a Peru

Na podzim roku 2015 jsem pomalu začala přemýšlet, kam se v zimě vydám za teplem, jako obvykle vymazat pár nechutně studených a tmavých týdnů z kalendáře a nahradit je sluníčkem a cestováním. Nechtěla jsem jet sama a kamarádi neměli peníze, dovolenou nebo chuť. Hodila jsem na net inzerát s tím, že chci na Kubu. Na pár dalších inzerátů jsem odpověděla a setkala se s několika lidmi. Nakonec jsem se dohodla s Tomem ze vsi od Brna a koupili jsme letenky do Ekvádoru.

 

Předběžný itinerář vypadal takto: letecky Praha – Quito, přesuny po zemi v Ekvádoru a pak po řece do Peru, Amazonie a největšího města na světě, kam nevede silnice, Iquitos. Z Iquitos pak letecky do Limy a nakonec z Limy do Prahy.

 

Letenka Praha – Quito, Lima – Praha vyšla u KLM na 25 tisíc s nákupem začátkem ledna, odletem začátkem února, na tři týdny. Letenka Iquitos – Lima vyšla se StarPeru na cca 2 200 kč.

 

Starosti před cestou

 

Do Ekvádoru je povinné očkování proti žluté zimnici (cca 1000 kč, ockovacicenturm.cz – lze objednat termín přes net). Z minulých cest má také očkování proti břišnímu tyfu, žloutence A a B. Nechala jsem si také předepsat antimalarika (pouze pro případ léčby, preventivně jsem je neužívala) a Eucefuryl (na průjem). K tomu klasickou cestovní lékárničku: černé uhlí, paralen, preventan, magnesium, tea tree olej, ibalgin, zyrtec, fenystyl, kapky do očí, náplasti.

 

S sebou jsem si sbalila letní oblečení, do pralesa nepromokavou bundu (a pláštěnku obyč, na drahý poncho za 1000 kč jsem se vykašlala a dobře jsem udělala), čelovku, menší voděodolný vak, pořádnej repelent, opalovací krémy. D8le jsem dobře udělala, že jsem s sebou vzala hodně uzavíratelných sáčků – v pralese je fakt vlhko a taky své věci ochráníte před špínou. Do džungle se taky hodí externí baterka, pokud třeba fotíte mobilem (zásuvky v pralese nejsou J). A nezapomeňte dlouhé kalhoty, protože komáři tam jsou vskutku agresivní.

 

Kvůli bezpečnosti jsem s sebou měla nenápadnou ledvinku na důležité věci (pod kalhoty), peníze v pytlíku do boty, pepřák a na mobil pouzdro s provázkem okolo ruky. Velmi důležité je s sebou vzít také kopii úvodní stránky pasu (třeba v Ekvádoru je třeba pas ukazovat při nákupu jízdenek na bus a ukazováním této kopie snižujete riziko, že o pas přijdete – v Ekvádoru je pouze konzulát (ambasáda až v Limě), a tak shánět náhradní pas může docela trvat…

 

S sebou jsem měla dolary (v Ekvádoru je to od 2000 ofiko měna, v Peru mají Soly – PEN). Kartou se nedalo platit skoro nikde, použila jsem ji až poslední dny v Limě.

 

6. 2. – přílet do Quita

 

Můj spolucestovatel Tom odjel do Ekvádoru o tři týdny dříve, aby vylezl na nejvyšší horu světa, pokud to počítáme od středu Země (geoid) – Chimborazo 6 310 m. n. m. Z Prahy jsem tedy letěla sama: Praha – Amsterdam – Quito. Na letišti v Quitu už čekal Tom, vylezli jsme před halu a koupili lístky na bus do města (2,5 USD). V Quitu jsme měli ubytko La Posada colonial (12 USD/os. ve dvoulůžáku) nedaleko La Ronda (ulice plná restaurací, barů a obchůdků.

 

Quito je 2 850 metrů vysoko, a tak se vám tu bude hůř chodit do konce (řidší vzduch) – za pár dní si zvyknete. Navečer jsme prošli Rondu, dali v místní jednoduché restauraci (co servírovala právě a pouze jedno jídlo) večeři za 2,50 USD a šli spát.

 

7. 2. – Quito

 

Po snídani (španělsky desayuno, cena 3,70 USD) jsme se vydali k místní dominantě – soše Panny Maria na kopci El Panicello. Cestou jsme ještě zhlédli karnevalový průvod včetně šíleného stříkání pěny ze sprejů, kterým říkají carioca – stříkají to jeden na druhého a nedá se před tím utéct. Na El Panicello jsme šli přímou cestou po schodech (dávat pozor, není zrovna nejbezpečnější a ještě tam na mě vyběhl pes). Nahoře se nám naskytl krásný pohled na město včetně gotické katedrály. Katedrála stojí také za návštěvu – za dva dolary dostanete jedinečnou šanci projít se po jejích stropních obloucích a zažít trochu adrenalinu při výstupu na její věž po drátěném schodišti. Z katedrály je rovněž krásný výhled.

 

Celý den je příjemně teplo a sluníčko. Nenapadlo mě ovšem, že se mohu tak rychle spálit. No jo, vždyť jsem 2 800 metrů vysoko. Příště se už opravdu namažu.

 

Večer jedem místním MHD (Eurovia za 0,25 USD) na jižní autobusový termínal QUITUMBE, odkud ve 22 h vyrážíme nočním autobusem do města Guayaquil. Autobusy v Ekvádoru stojí cca 1,5 dolaru za hodinu cesty. Quito – Guayaquil vyšlo na 10,20 USD a v pět ráno jsme na místě. Chceme se dostat k oceánu. Ne že by zrovna pláž byla naším hlavním cílem, ale Toma zde ještě před mým příletem okradli, a tak potřebujeme do Guayaquilu na konzulát vyzvednout nový pas. Jenže v pondělí a pterý je tu státní svátek, a tak na úřad můžeme až ve středu. Do té doby na pláži. A proto taky na autobusovém terminálu v Guayaquilu sháním spojení buď do Montanity nebo Salinas. Jenže jak jsou ty svátky, tak veškeré spoje do Montanity jsou vyprodané. Beru tedy bez váhání lístky na bus do Santy Heleny/Salinas a o pět minut později sedíme na palubě. Cesta trvá 2h a pak ještě další hodinu tamním MHD přímo na pláž.

 

Komu by se chtělo tahat s krosnama, a tak zkoušíme hned první menší hotýlek u pláže Chipipe – Colonial, kde zůstáváme a za dvě noci platíme 70 USD za celý pokoj.

 

Na pláži je to jeden slunečník na druhém a spousty místňáků. Turisté žádní. Do toho po sobě stříkají opět cariocu a ani to slunce nesvítí. Teda svítí, ale ty mraky…Tomovi je špatně, a tak spí na pokoji. Čtu si na pláži a pevně doufám, že další den bude slunečno. Večer je dost rušný, lidé sedí v autech, pouštějí muziku nahlas a stříkají po sobě cariocu.

 

9. 2. – Salinas

 

Snídáme přímo v hotelu – bolo mixto (koule z těsta z platanu, resp. banánu na vaření) a opět se mi nepodaří si domluvit pořádný kafe, končím zase s rozpustňákem. Po snídani se vydáváme za dnešním cílem – La Chocolateria, nejzápadnější bod Ekvádoru. Jdeme pěšky po pláži Chipipe dál, podél útesů. Když už nás útesy omrzí, vylézáme nahoru a k Chocolaterii dojdeme vrškem. Ostatní sem jedou taxíkem, ale já už se po předešlém dnu bez pohybu potřebovala pořádně projít. Zpátky to bereme druhou stranou, kde objevujeme kilometrovou pláž zcela bez lidí. Odpoledne trochu vykouklo sluníčko, a tak přichází na řadu koupání, i přes docela vysoké vlny. Pěší výlet ukončujeme v La Loberia – místě, odkud se dají pozorovat volně žijící lachtani. Zpátky berme za 2,50 USD taxíka. V jedné z restaurací na Malecon (malecon je španělsky promenáda) si dávám k večeři smaženou rybu s rýží a platanem na 4,50 USD. Tom radši nejí, ještě není ok. Večer je tentokrát klidný, většina lidí už odjela zpátky do měst, zítra je pracovní den.

 

10. 2. – Guayaquil

 

Ráno v 6.30 jedeme busem na terminál a pak opět spojem do Guayaquilu. Tom jede na konzulát pro pas a já do centra se projít. Guayaquil je nechvalně proslulý krádežemi a je to vidět i na místních obyvatelích – všichni si v MHD drží svoje batůžku pevně na prsou. Chytá mě z toho paranoia a poprvé mě napadá šílená myšlenka: jak snížit pravděpodobnost, že tě někdo okradne? Buď sama zlodějem! Párkrát to pak ještě použiju jako vtip samozřejmě…a místo krádeží zaujímám postoj, že na všechny podezřelý lidi kolem se dívám přímým pohledem do očí, snažíc se vyjádřit něco ve smyslu: já tě pozoruju a seš podezřelej, tak se ani nesnaž, jsem na tebe připravená.

 

MHD v Guayaquilu funguje podobně jako v Quitu: zaplatíte 0,25 USD, projdete turniketem a jedete tak dlouho, dokud zase neprojdete turniketem někam ven. V Guayaquilu k nákupu jízdenky potřebujete jejich MHD kartu, ale lze to vyřešit tak, že někoho poprosíte, dáte u peníze a on vás vezme na svou kartu. V centru města vystupuji na zastávce Correos a jdu se projít na Malecon. Místní promenáda je opravdu dobře udělaná – spousta zeleně, hřiště, restaurace a dokonce dobíjecí stanice na mobil. Projdu ji celou a pak si dávám oběd za 4,50 USD a čekám na Toma, který se za chvíli objevuje i se svým novým emergency pasem.