Průvodce Madeira

ZIMNÍ SPONTÁNNÍ VÝLET

1. spontánní výlet vlakemPortoLisabonMadeira

Každý s sebou max. 3 věci a destinace určená člověkem kupujícím si jízdenku na vlak ve frontě před vámi - jaké to bylo? Čtěte níže!

jízdenky za celý víkend

Rozhodli jsme se zopakovat spontánní výlet vlakem, který jsme podnikli v září. Zajímalo nás, jaké to bude v zimě. Původní lednový termín jsme kvůli nemoci zrušili a pro samé cesty se na druhý spontánní výlet dostalo až v březnu.

Pravidla zůstala stejná: s sebou max. tři věci, mobil nechat doma a páteční destinace určená cestujícím ve frontě před námi. Poučili jsme se z minula a začali spolupracovat. Nakonec to tedy vypadalo tak, že jsme s sebou měli šest věcí, vesměs použitelných pro nás oba: 1. kartáček, 2. zubní pasta, 3. deodorant, 4. krém, 5. hřeben, 6. můj make-up (už pro ten pocit, že nevypadám jak vyoraná myš).

Tuto sestavu jsme si mohli dovolit také proto, že jsme si chytře vymysleli oblečení včetně toho spodního - tip prozradím na vyžádání přes Facebook :). Zároveň jsme si ušetřili jeden kus tím, že jsme tentokrát nepotřebovali baťůžek – zimní bundy mají skvělé kapsy na zip, kam se nám šest věcí krásně vešlo.

Sraz na pražském Hlavním nádraží

Sešli jsme se před Tigerem na Hlaváku a hurá do fronty na lístky. Říkám paní za přepážkou, že bychom rádi jízdenku tam, co člověk před námi. Že hrajeme takovou hru…paní se usmála a s nedůvěrou v očích odvětila, že nám to neřekne. Že taky hraje takovou hru. A tak jsme si šli stoupnout opět na konec řady, doufajíc, že na nás vyjde jiná přepážka.

Ta sice vyšla, ale paní za ní si nepamatovala, kam že to minutu zpátky jízdenku prodala. Prý to vždy hned vypouští z hlavy. A tak jsme stáli frontu potřetí, už mírně znejištění funkčností tohoto systému. A k tomu na nás vyšla opět ta paní bez paměti. S úsměvem jsem to zkusili a tentokrát následoval úspěch:“Brno – Královo Pole. Opravdu tam chcete jet? Jen to ten dražší a pomalý vlak, co jede přes Vysočinu“. Hra je hra, a tak jsme zaplatili o 200kč víc a hurá na perón.

Hledání noclehu

Cesta ubíhala pomalu. Nicméně jsme se shodli, že v pravidlech hry není nic o tom, že bychom museli dojet až do Brna. Vystoupili jsme v Tišnově. Mapa města u nádraží nám prozradila, že na náměstí je hotel. Na recepci nikdo, v 1. patře Poláci. V druhém patře Poláci. A tam někde mezi nimi jsme se dozvěděli, že mají plno. Dostali jsme ale tip na ubytování v penzionu za Tescem. K našemu překvapení měli i tam plno. Nechápali jsme a zkusili penzion naproti. Dveře zamčené a na nich cedule s telefonním číslem. Naše mobily zůstaly doma s kočkou. Telefonní budka v nedohlednu, stmívá se. Poprosili jsme tedy dvě slečny na ulici, zda si můžeme zavolat. Připadala jsem si jako zloděj a hned na to se zastyděla, když slečna bez váhání dala mobil z ruky s tím, že tam ještě nějaký kredit má. Po chvíli vyzvánění jsme to vzdali, holt neberou. A tak došlo na variantu dojít ke vzdálenějšímu hotelu Červený mlýn. Měli také dost plno, ale štěstí se na nás usmálo – našel se dokonce i ten levnější pokoj. A 200 kč sleva za to, že jsme si druhé lůžko ustlali sami. Také jsme se dozvěděli, proč je Tišnov v březnu tak plný – v sobotu se totiž hraje ping-pongový turnaj.

Po večeři v restauraci Červený mlýn, kde si sice pivo vaří sami, ale nedá se pít, jsme vyrazili do sokolovny. Na plakátu u vlakového nádraží se totiž psalo něco o živé muzice dnes večer. V salonku sokolovny už zábava běžela v plném proudu a skupina Třetí zuby si to evidentně užívala. Všechny stoly obsadili místní trochu vyššího věku než my, a tak nám to s tou inkluzí moc nešlo. Dali jsme ploužáka, jedno divný pivo z nemytých trubek a vydali se spravit si chuť dobrým pivkem v restauraci Sklep. Tam jsme se dokonce podívali do bývalé židovské mikve.

Sobota se síťovkou

Ráno jsme si dali snídani v kavárně a prošli tišnovské obchůdky. K našemu zklamání jsme nenarazili na žádné místní butiky s oblečením, pouze Vietnamci – nuda. Už v pátek nás zaujal dům s nápisem U Banána, kde sídli bioobchůdek Zajíci do krabice – opravdu se tu uživí? Doufejme, že ano. Pro jistotu jsem pak doma zakoupila jeden balíček potravin až domů. V 11h všechny obchody zavřely a my dorazili na nádraží. Zjistili jsme, že existuje síťová kombinovaná jízdenka, která platí 24 hodin na vlaky a autobusy (ba i přívozy!) v celém Jihomoravském kraji. Takzvaná ÍDéeSka (ISD). Stojí 190 kč a platí nejen pro dva dospěláky, ale až tři děti k tomu! Nebylo co řešit a o chvíli později jsme seděli vlaku na Brno. Síťovka platila i v některých zahraničních lokalitách a nám do oka padla Myjava na Slovensku. V Brně na nádraží jsem k svačině sehnala smaženku a Martin mapu regionální vlakové sítě.

Hodinový přestup ve Veselí nad Moravou jsme se rozhodli vyřešit rychlým obědem. Ještě na nádraží jsme se zeptali slečny, kde se dá najíst. „Jejda, tady???“ odvětila a pak nás jedním směrem poslala. Restaurace Astra v dřevěném obložení interiéru z 90. let byla téměř plná. Ve spolupráci s platícími hosty jsme nakonec stůl ulovili, hodili do sebe docela fajn oběd a pelášili zpátky na nádraží. Cestou si ještě Martin všiml plakátu s reklamou na večerní promítání Masaryka. Ve vestibulu jsme si půjčili knihu ze stojanu „jednu si vezmi a někdy sem zase jednu dej“. Dost divné texty z dob socialismu a s nádechem sci-fi. Nedalo se to číst, vrátili jsme ji.

Myjava s trochou deprese

Celou sobotu střídavě pršelo a nejvíc v Myjavě. Ale cesta tam byla zajímavá – přestup na česko-slovenských hranicích z jednoho motoráčku do druhého se nám zdál zbytečný. Ale tak to tu prostě chodí a lidé jsou evidentně zvyklí. V Myjavě se cestující z vlakového nádraží do centra pěkně projdou. Nic moc v tom městě nebylo, krom toho, že to vypadalo jak za komunismu. Betonové reliéfy pracujícího lidu a pasoucích se krav na jednom z domů kontrastovaly se čtyřhvězdičkovým hotelem naproti. Kdo sem tak může jezdit? A stojí mu to za 80 EUR za noc?

Za chvíli jsme s městem byli hotoví, ale do odjezdu vlaku zpátky do ČR daleko. Nechtěli jsme tu nocovat, nebyla chuť. Sedli jsme si na kávu a vínko do restaurace Fontána. U jednoho stolu se bavili místní fotbalisté, dalších pár bylo obsazeno páry. Domýšleli jsme si osudy těchto lidí. Celé to místo působilo mrtvě. Pak jsme si všimli podezřele aktivního pohybu v kulturním domě. Ukázalo se, že tu probíhá výstava paroží. No proč ne – s díky jsme odmítli katalog s detailními informacemi o jednotlivých kusech a prohlídli si desítky paroží, vycpanou lesní zvěř včetně veverky nebo lišky s ptáčkem v tlamě. Na guláš nedošlo, vylil se jim a měli plné ruce práce s úklidem. Cestu na vlak jsme si dle vzoru místních drsoňů zkrátili přes bývalou fabriku – milovníci urbexu by se zde vyřádili.

Masaryk ve Veselí

S přestupem na hranici a přes města s hezkými názvy jako Velká nad Veličkou a Blatnice pod Sv. Antonínkem jsme dojeli zpět do Veselí nad Moravou. Bylo sedm a v půl jsme už chtěli sedět v kině. Došli jsme do hotelu na náměstí, ze kterého se vyklubala zcela obsazená ubytovna. V penzionu Hruška jsme se nezalekli vyšší ceny, a tak jsme Masaryka včetně dvou deci vína do plastu stihli. U kina mají novou retro kavárnu, která byla v sobotu večer komplet zarezervovaná. Ale za hipsterskými místy jsme sem stejně nejeli.

Neděle s PETkou vína

V neděli dopoledne nám síťovka ještě platila. V 9:50 check-out a v 9:55 jsme už okupovali kupé vlaku mířícího do Bzence. V Bzenci jsme využili času na přestup a došli si do vinařství koupit litr a půl bílého. Z Bzence jsme přejeli do Moravského Písku, 2 min přestup na vlak do Hodonína. V tom nás na mapě regionu upoutal Moravský Krumlov. Znáš? Ne. Tak jedem! Železniční trať je někdy nevyzpytatelná a i když nám dosud vlaky navazovaly jedna radost, teď to nevyšlo. Abychom ve 13:35 chytli vlak do Krumlova, musíme ve 12:15 vystoupit ve Hrušovanech nad Jevišovkou. A jako mnoho vlakových nádraží v Jihomoravském kraji i tohle leží daleko od městečka, jehož jméno nese. Stop nezabral. Čas se krátí. Kafe a Snickers z automatu se už rozkládají v žaludku. Víno ubývá. Hned vedle nádražní budovy je cedule nocležna. Bydlí tu několik rodin. Martin někam odešel přes most a za 20 minut se vrací z rozmraženou pizzou. Obědváme.

V Moravském Krumlově si už nechceme nechat ujet autobusový přípoj do centra města. Jenže jsme zapomněli ve vlaku jízdenky. Martin se vrací do vlaku, výpravčí mává a jeho spojenec ve vagónu taky. Už vidím Martina, jak odjíždí ze stanice a přemýšlím, co budu dělat, když ani jeden nemáme mobil. Naštěstí to stihl, ale pro jistotu jsme si domluvili strategii na příště: kdo se ztratí, vrátí se na poslední místo setkání. Ten, co se neztratil, počká na původním místě. Je to jasný?

Jízdenky máme, ale bus jede až za hodinu. Přemluvili jsme tedy kluka s autem, zda by nás do centra nevzal. Po cestě nám vypráví, jak hrávali podobnou hru – máš 50 kč a koupíš si lístek tam, kam se za tuto cenu dostaneš. Pak ještě jednou, dvakrát a následuje cesta zpátky domů, pěšky. Vystaráno na 2-3 týdny.

Zámek v Krumlově je v žalostném stavu a bohužel zavřený. Epopej odvezli a v galerii místní umělci. Míjíme hospodu, odkud se ozývá: „Takhle se v neděli opít, jdu zítra do roboty…“ Z jízdního řádu na náměstí vyčteme, že to za chvíli jede na vlakáč, a tak tu naši návštěvu končíme o hodinu dříve.

Víme, jak nám to jede – protože jak na přepážce, tak ve vlaku vám zaměstnanec ČD může vytisknout spojení. No není to paráda? Ve vlaku na Brno sedíme vedle ovíněné paní, co jede ze zabíjačky a chce si povídat. V Brně kupujeme lístek s Railjetem na Prahu – RegioJet má plno. Zkušeně obsazujeme jídelní vůz a večeříme řízek s bramborovým salátem. S povzdechem musíme konstatovat, že k tomu dávají nejlepší pivo víkendu.

Druhá edice spontánního výletu pro nás byla spíše o cestě, než cíli. Destinace samy o sobě zas tak zajímavé nebyly. Měla jsem ale pocit, že se zžívám se svou domovinou, že do ní postupně pronikám. Už teď se těším na příště. Už proto, že Ostrava i Brno coby potenciální destinace budou mimo hru :)

1. spontánní výlet vlakemPortoLisabonMadeira

© Tereza Šimůnková 2008-2016