Průvodce Madeira

TŘETÍ SPONTÁNNÍ VÝLET - BROUMOV

1. spontánní výlet vlakem2. zimní výlet vlakemPortoLisabonMadeira

Každý s sebou max. 3 věci a destinace určená člověkem kupujícím si jízdenku na vlak ve frontě před vámi. Minule naše

jízdenka na spontánní víkend

V pátek 4h ve vlaku

Na konci května jsme se vydali na další spontánní výlet. Podmínky zůstaly stejné – mobil nechat doma, s sebou max. 3 věci a jízdenku na vlak koupit tam, co člověk v řadě před námi. S výjimkou Středočeského kraje (moc blízko) a předešlých destinací. Takže už předem bylo jasné, že nepojedeme ani do Ostravy, kam jsme jeli na první spontánní výlet, ani do Brna, kde začínal druhý spontánní výlet. Hurá! Těšili jsme se na ještě neobjevené místo…třeba v Jižních Čechách.

Tentokrát jsme se na hlavním nádraží v Praze sešli až před šestou. Cestou na vlakáč jsem se ještě stavila v Muzeu medoviny pro zbytek jedné ze soutěžních medovin, která nutně potřebovala dopít.

Na nádraží u vnitrostátních jízdenek se fronta táhla až do vestibulu. Když jsme přicházeli, tak akorát přišla paní od Drah a poslala půlku lidí z dlouhé fronty ke speciálnímu In-karta okénku, že tam jízdenky seženeme taky. Ocitli jsme se tedy v řadě dost na začátku a za pánem se slamákem a manšestrovou bundou. To nemohlo dopadnout špatně! A když jsme slyšeli, že platí 276 Kč, bylo jasné, že máme vyhráno – bude to dostatečně daleko na to, abychom si víkend pořádně užili. Paní za přepážkou náš požadavek pochopila rychle: „Takže do Broumova?“ Trochu jsme pátrali v hlavě, kde to vlastně je – bez mobilu si člověk musí najednou namáhat mozek. Jelo to za 20 min, které jsme strávili nákupem večeře na 4hodinovou cestu se třemi přestupy.

A co jsme s sebou měli tentokrát? Kartáček, pastu, deodorant, krém, make-up a batůžek. Dost podobná sestava jako minule, až jsem si říkala, že by to chtělo s těmi pravidly nějak přitvrdit.

Ve vlaku jsme se v dobrém rozmaru pobavili se spolucestujícími. Kluk vedle nás hned říkal, že Broumov zná, že je z regionu, a že se mu přezdívá Romov. Ale že tam je super klášter. Cesta do Hradce utekla rychle. Do Starkoče ještě dobrý. Ale trasa Starkoč-Broumov o 16 zastávkách, přičemž občas jedete tam a pak trochu zpátky (vlak zajíždí do všech možných dědin), se doslova táhla. Zpestřením byl školní zájezd plný dětí a hlášek typu: „Ten sliz se mi vylil do aktovky!“

V Broumově jsme se octli kolem desáté večerní. Všude tma, mapa města na nádraží velmi zjednodušená. Došli jsme na náměstí, kde měli v hotelu plno. Poslali nás do klášterní kavárny, kterou jsme zastihli v posledním momentu otevírací doby. Slečny servírky ochotně obvolaly jak klášterní personál, tak své známé, kteří disponují ubytovacím zařízením. Buď měli plno, nebo to nebrali – prý už asi spali. Už jsme se připravovali na noc v baru a čekačku na první ranní vlak. Naší poslední nadějí byl hotel Veba – nosící jméno zdejší fabriky na výrobu ložního prádla. V rezortu jedna parta lidí venku dopíjela vínečka, uvnitř na parketu trsala banda Holanďanů, asi výjezdní zasedání. Slečna za barem nám oznámila, že mají plno. Nechápala jsem to, copak mají místní podnikatelé tak dobře přečtenou poptávku, že jim nezbyde ani jeden volný pokoj? Vtom se slečna zarazila a zařvala do kuchyně: „Maruno, že nepřijel Šebek?“ Jo, prosím, ať nepřijel! Ukázalo se, že neměl ani druhé klíče, a tudíž že opravdu nedorazil, a tím pádem máme kde nocovat. Samou radostí jsme šli rovnou spát.

Sobota na Broumovsku

V sobotu jsme zašli na prohlídku benediktýnského kláštera, jehož historie se dost pojí s Břevnovským klášterem. V Praze na Břevnově jsem chvíli žila, o to víc mi to bylo sympatičtější. Klášter se pyšní poměrně velkou zahradou, dokonce s dřevěným kuželkovníkem. A ve sklepě mají mumie z jedné hrobky.

V informačním centru jsme si koupili mapu a rozhodli se podívat na Broumovské stěny a poutní kapli Panny Marie Sněžné ve tvaru hvězdy od K. I. Dientzenhofera. Krom toho jsme se ubránili nutkání si dopředu sehnat sobotní ubytování. Nevyměkli jsme, tohle je spontánní výlet a takový zůstane, i kdybysme nocovali na louce!

Vydali jsme se pěšky a cestou mrkli na jeden z nejstarších dřevěných kostelů ve střední Evropě – Hřbitovní kostel Panny Marie. Vypadal jak kostel v Norsku. Slunko svítilo, na poli kopretiny, za chvíli věnec na hlavě. Cesta silnicí po chvíli zfádněla. Naštěstí stop zabral téměř ihned a už jsme se vezli s postarším párem směr Křinice, kde končí cesta a začínají Broumovské stěny. V tamní restauraci Amerika jsme poobědvali guláš a řízek s bramb. salátem za cenu lidovou a s plnými břichy se vydali do kopce ke Hvězdě. Výhled nahoře vskutku krásný a pán v restauraci alpského stylu opravdu vtipný. Takže jsme skončili na terase s kávičkou a zmrzlinovým pohárem. Na terase, která končí tam, kde začínají koruny stromů.

Pak jsme šli stěnami a lesem, místy, kde hnízdí sokol a skalami, co vypadají jako želva, mnich nebo pumprlík. Po několika hodinách jsme došli do Police nad Metují, domnívajíc se, že zde dnes spočineme. Omyl. V Polici chcípl pes. Mají tam sice taky klášter, a dokonce muzeum slavné stavebnice MERKUR, ale v sobotní podvečer bylo již vše zavřené. Naštěstí jel za chvilku autobus do Hronova. „Jo!“ řekli jsme si. Jiráskův Hronov, tam něco MUSÍ být. Ano, je tam dům, kde se Alois Jirásek narodil, ale bylo naivní si myslet, že návštěvní doba přesáhne 17 hodin. Ve snaze najít ubytování jsme městečko prošli, až bylo nevyhnutelné si připustit, že tady nezůstaneme.

Skvělá autobusová síť Broumovska nám umožnila se ještě týž večer přesunout do Náchoda. Po zkušenostech z Police a Hronova to tu žilo! Došli jsme pěší zónou na náměstí, které působí prostorně a čistě. Uprostřed kostel. Nad náměstím vyčnívá zámek. Hezký! První ubytko mělo plno – zase??? U Zlatého beránka nám to přišlo drahý. Přímo na náměstí jsme našli penzion, ale na zvonění nikdo nereagoval a u zvonku telefonní číslo. Uprostřed náměstí hned vedle kostela sv. Vavřince telefonní budka. Vhodili jsme 15 Kč – reakce automatu, že prý to nestačí. Vhodili jsme 20 Kč a už to jelo. Hlas v telefonu zněl nedůvěřivě – proč voláme z místní pevné linky? „No, ehm, my nemáme mobily.“ Člověk si rázem připadá jako největší zaostalec na světě. Naštěstí máme hezkou artikulaci a intonaci a všechno dohromady, a tak nám paní v telefonu uvěřila a svolila, že nás ubytuje. Přímo na náměstí, s výhledem na zámek i kostel, a o 700 levněji.

Večeřeli jsme v italské restauraci Pizzeria Galleria – vzhled vchodu ke vstupu rozhodně neláká, ale jídlo výborný. A báru se nám zachtělo. Doporučený bar Marco Polo vypadal jako jeden kouřový mrak, takže jsme se vydali rovnou k taktéž doporučené diskotéce Bazzen. Ono to tam opravdu vypadalo jako v bazénu! Bylo ještě brzo, a tak nás tam bylo pár. Na nápojovém lístku pár drinků. Při objednávání se ukázalo, že drinky na lístku sice mají, ale je to vytištěný dopředu na léto, teď je ještě nedělají. Panák a pivo, dva tanečky a tím jsme v sobotu skončili.

Nedělní koupačka

V neděli ráno jsem zašla do Vavřince na mši. Farář od začátku vypadal vtipně – už když vycházel ze zpovědnice, smál se na celé kolo. Na snídaní jsme si noblesně zašli do Zlatého beránka, kde ovšem spletli, co mohli, a ještě víc. Vývar byl sice vařený celou noc, ale tak silný, že se nedal jíst. Kofola do 4ky se nějakým zázrakem vešla do 3ky a vejce do skla servírovali jako „udělej si sám“ – a když jsem je do toho skla konečně dostala, byla v podstatě syrová. A servírka, která na ostatní svede, co se dá.

Po nevydařené snídani jsme vyšli na kopec a navštívili hladomornu, terasy a věž. Když jsme došli na vlakové nádraží, které v Náchodě mají spojené i s tím autobusovým, měli jsme jasno. Vydáme se do lázeňského městečka Kudowa Zdroj. Zatím jsme na každém spontánním výletě zavítali i do cizích krajin, tak proč ne i teď. Autobus měl odjíždět před minutou, ale zpoždění hrálo v náš prospěch. Za dalších 20 minut jsme už popíjeli pivko na kolonádě.

V době oběda jsme se vydali hledat dříve propagovanou restauraci, kde si člověk sám uloví pstruha kterého pak i poobědvá. Jenže cyklus ulovit pstruha – připravit pstruha k jídlu – sníst pstruha trvá až 3 hodiny. A tak jsme se rozhodli ustoupit z našich nároků a snědli pstruha uloveného naprosto cizím člověkem. Mňam! A k tomu všude mluvili česky a brali koruny, říká Babka cestovatelka.

Po návratu do Náchoda jsme zakoupili jízdenky zpět do Prahy se zastávkou v České Skalici. Modří už vědí! Ano, jeli jsme se vykoupat na Rozkoš. Do té špinavé nádrže, která se už v květnu pyšní sinicemi, jak potvrdila paní v autobusu již v sobotu. Vlezli jsme tam. A tak se tento okamžik zapsal do historie jako naše první letošní koupání v českých vodách. No, nebylo o co stát.

Cesta vlakem zpátky do Prahy tak nějak neutíkala. Vlak zastavoval nečekaně mimo stanice. Práce na kolejích zdržovaly provoz, jednou jsme závodili s pracovním vlakem. A pak se stalo, že rychlík přibrzdil mezi městy, vyskákali dva cestující s kufry a odešli do svých domovů. Prostě asi „zastávky z přátelství“, což chápu, protože v některých městech je to z nádraží domů fakt daleko.

I třetí spontánní výlet splnit naše očekávání. Poznáváme naši zemi do detailu, bez předsudků a předem naplánovaných míst. Všude něco je, a buď to ladí, a nebo ne. A vždycky se dá popojet dál. Hlavní zjištění z tohoto výletu je, že volání z budky je drahý – spojovací poplatek 15 kč, jako co to je?

1. spontánní výlet vlakem2. zimní výlet vlakemPortoLisabonMadeira

© Tereza Šimůnková 2008-2016