Průvodce Madeira

SPONTÁNNÍ VÍKEND VLAKEM

2. spontánní výlet vlakemPortoLisabonMadeira

Každý s sebou max. 3 věci a destinace určená člověkem kupujícím si jízdenku na vlak ve frontě před vámi - jaké to bylo? Čtěte níže, mapa na konci.

Pátek

Sešli jsme se na Hlaváku v 16.15. Tedy spíše v 16.20, ale protože jsem mobil nechala schválně v práci, neměla jsem jak dát vědět, že mám zpoždění. Porovnali jsme si své tři věci – já kartáček, make-up a kalhotky. Martin kartáček s pastou v jednom, deodorant a malý batoh, do kterého jsme to včetně peněženek a klíčů všechno dali. Na sobě jsme měla tričko a dlouhou sukni s rozparkem, která se ukázala jako skvělá volba pro víkend ve stejném oblečení a zachování sebevědomí. Adrenalin byl znát, a tak místo zbytečných řečí hurá do fronty na lístky. Byla dost dlouhá, a tak jsem v mezičase stihla Martinovi uznat ještě jeden předmět schovaný v peněžence. Minihřeben se mně bude hodit taky a přece ho nebudeme vyhazovat. Ostatně, v rámci poctivosti jsem přiznala v peněžence schovaný miniparfém.

Jak se fronta krátila a my se blížili k pokladně, začali jsme spekulovat, co budeme dělat, když… Řada se navíc dělila na několik pokladen, a tak do poslední chvíle nebylo jisté, po kom budeme. Nakonec to byla paní s kabelkou, bez žádného velkého zavazadla, což mě na moment zklamalo. Pánovi za přepážkou jsme ale přeci jen řekli, že bychom rádi tam, co ta paní před námi. „Do Ostravy?“ odvětil pán a bylo jasno. „Ale ta paní to kupovala pro svého šéfa na termín za měsíc“, dodal ještě. Pravidla hry jsou pravidla hry, a tak jsme zabrali poslední dvě volná místa v Pendolinu s odjezdem hodinu později.

Čekání na vlak jsme si zkrátili krátkou návštěvou ČD Lounge – není o co stát, můžete si tam leda tak sednout a napít se vody. A když jsme těch věcí s sebou měli tak málo, neváhali jsme na zemi sebrat povalující se balónek a začít tu hru, jak se pokoušíte danou věc směnit s kolemjdoucími za něco cennějšího. Uvědomila jsem si, jak nesnáším lidem něco nabízet. Proto jsem také nakonec balónek vyměnila se zoufalou babičkou za 10kč, protože její vnuk se ho nehodlal pustit. Moje finta útočit na děti zabrala. Za 10kč jsem pak ještě stihli koupit DVD Putující tučňáci a hurá na vlak.

V Pendolinu jsme se najedli, piva napili a u toho začali studovat navazující spoje v Ostravě. Český Těšín, Frýdek-Místek, to vypadalo jako dostatečně exotické volby. A protože sezení bylo po nějaké době už dost, strávili zbytek času na baru v jídelním voze klábosením s paní z Frýdku-Místku. Její údiv nad naší volbou jet do Českého Těšína nás pouze utvrdil v tom, že tam pojedeme.

V Ostravě-Svinov jsme využili půl hodky času na nákup losů. Výhra 2 miliony Kč nám unikla o fous, stejně jako 100 tisíc, tisíc i dvacet. Těsně jsme nic nevyhráli, a tak nezbylo, než náš spontánní víkend pokračovat ve stejném duchu jako doposud.

Vlak do Českého Těšína byl tak prázdný, jako bylo Pendolino do Ostravy plné . Nikde nikdo, venku už tma a já se začala obávat o nocleh v Těšíně. Na místo jsme dorazili někdy po desáté večer a byla tam dost tma. Na nádražní mapě města jsme zjistili, že nějaké ubytování tam v ulici U Viaduktu bude. Stačilo ale popojít pár metrů a ozářil nás světelný nápis Hotel Central. Na recepci nám mladá slečna – tak mladá a chudák zašitá v zrovna tady, říkala jsem si v duchu – oznámila, že volné pokoje ještě jsou. Za 900 normální dvoulůžák a za 800 to samé, akorát pokoj začíná koupelnou – tj. do pokoje musíte nejdřív přes koupelnu. Netradiční pojetí hotelového pokoje ničemu nevadilo, ba naopak, bylo příjemnou změnou.

Vyrazili jsme na krátkou obhlídku města a skončili v nově otevřeném baru Baraba, kde točí stejnojmenné pivo. To se vyrábí v – uh, to je prý tajemství – ale bylo dobré. Ještě před spaním nám to nedalo a mrkli jsme se na místní hotelovou diskotéku. Na parketu se svíjela desítka těl, k tomu spousta kouře a pár lidí na baru.

Sobota

Neměli jsme s sebou mobily, a tak nebylo jak si nařídit budík. Vstávání se tedy konalo až po deváté. Já spím tvrdě, ale Martin si už od předešlého večera zpíval: „Z Těšína vyjíždí vlaky co čtvrthodinu, včera jsem nespal a ani dnes nespočinu…“ Vlaky sice jezdily hojně, ale zbudily ho až ráno.

V hotelu jsme si dokoupili snídani, která byla výtečná. Klobása, vejce, corn-flakes, káva, džus a všechno, co se do nás vešlo. Mimochodem, servírované na stejném místo jako včerejší disco. Nicméně respekt, poznat to tedy rozhodně nebylo.

Navázali jsme procházkou Českým Těšínem. Zakoupili v trafice pohledy a na náměstí, kde chcípnul pes, je napsali. Omrkli jsme několik krámků, kde nic neměli a vyrazili směrem na polský Cieszyn. Zpočátku to tam vypadalo stejně jako v tom českém, ale jakmile jsme se ocitli na náměstí, v tu ráno se to město změnilo ve střed všeho dění. Za doprovodu nějakého polského rádia se snažili lidé společným čtením Quo Vadis udělat rekord a uctít památku Henryka Sienkiewicze. Akci natáčela i Česká televize a paní reportérka nám ochotně vysvětlila, o co jde. Vzpomněla jsem si na DVD Putujících tučňáků, Martin neváhal a šel okouzlit moderátorky polského rádia a vyměnit to za jejich hrnek. Vrátil se s knihou Quo Vadis v polštině a razítkem rekordu.

Další kroky městem nás zavedly až k zámeckému pivovaru, kde zrovna probíhal festival malých pivovarů. Stihla jsem si dát pivo na stánku, kde nebrali karty, a tak muselo být zdarma. Bylo nám jasné, že když se knihy Quo Vadis nezbavíme na polském území, poputuje s námi až do Prahy. Přesvědčili jsme jedny stánkaře, aby knihu vyměnili za jejich krásnou skleničku na pivo. Polský pivař moc nechtěl, ale pak dal na radu svého kolegy, že až děti vyrostou, bude se to hodit. Rozhodli jsme se, že hodnota vyměněného předmětu už je natolik vysoká, že nebudeme v této činnosti nadále pokračovat. Sklenici jsme pečlivě obalili novinami z vlaku a uschovali v batůžku.

Cestou zpátky do Českého Těšína jsme chtěli mrknout do doporučované kavárny Aero, ale byly skoro dvě odpoledne, a tudíž těsně před zavíračkou. Díky tomu jsme pak stihli koupit lístky na první osobní vlak, co jel do Mostů u Jablunkova a přípoj následně až do Čadcy - eh, jak se to skloňuje? Paní za přepážkou nám poradila tento fígl, že je to prý levnější takhle separé. Čadcu jsme znali pouze z nádražního hlášení a to byl pro nás důvod ji navštívit. V rámci volného pohybu vlakem po republice jsme si předem na neděli koupili skupinovou celodenní jízdenku za 679 Kč. Na tuto jízdenku mohou jet dva dospělí a tři děti, my jsme ale žádné neměli.

Vlakem do Mostů nás jelo pár a asi nejzajímavější zastávkou byl Třinec, kde se vlaková zastávka nachází přímo v železárnách. Měli jsme drobné zpoždění, ale motoráček na přestupu v Mostech na nás počkal. Ostatně kdyby nepočkal, tak by do Čadcy odjel prázdný. V Čadce mají nádraží, které vypadá jako staré lyžařské středisko – vysoká prosklená sedlová střecha. Nelenili jsme a po drobném průzkumu nádražní mapy města vyrazili do centra. Když jsme přišli na hlavní náměstí, trochu jsme se pohádali o tom, zda je to náměstí nebo ne. Byl to totiž prostor, kde nic nebylo, jen prostor a okolo hodně volných ploch. Martin měl pravdu , bylo to hlavní náměstí v čele s hotelem Lipa, který svou slávu zažíval někdy v roce 1970.

Pak jsme tu ještě našli kostel, kde zrovna proběhla svatba, radnici a pěší zónu. Paní v cukrárně nám odhalila místní pravdu – že tu k vidění není vůbec nic. A že můžeme vyjít na kopec na wellness do hotelu Husárik. No proč ne, výšlap po asfaltce byl…do strmého kopce. A oba dva jsme mysleli na to, co budeme dělat, až si dokonale propotíme svoje jediný oblečení. Po cestě nás minulo spousty aut nahoru i dolů, a tak přišla obava, že nebudou mít volné pokoje. Neměli. Na druhou stranu jsme byli rádi, protože 100 EUR za noc jsme na spontánním výletu vydávat opravdu nechtěli. Od hotelu se ale naskýtal krásný výhled, a tak jsme si na chvíli zahráli – já v dlouhé sukni a Martin bos – na smetánku hodnou čtyřhvězdičkového hotelu. Po boku dovolenkujících se Čechů a Slováků jsme si tak dali pivo a kávu. Za Husárikem byla chalupa s cedulí „Ubytovanie, volejte:….“ neměli jsme jak, a tak jsme zkusili zvonek. Bez odpovědi. Cesta dolů utekla o dost rychleji.

Hlavní prioritou se tedy stalo hledání noclehu ve městě. Jezdit někam ještě na větší venkov nemělo cenu, a tak jsme si nechali ukázat pokoj v hotelu Lipa. Jedním slovem – zápach za 39 EUR. Řekli jsme si, že když už, tak si uděláme pěkný porovnání toho, co město Čadca nabízí. Našli jsme druhé (a poslední) ubytovací zařízení – penzion U Jakuba, kde ale nikdo nebyl. V přilehlé hospodě jsme našli paní, která nám ukázala dva zbývající volné pokoje penzionu – zbytek měli zabraný svatebčané. Vzali jsme to.

Ták, a teď přišlo na řadu to příjemnější – večeře. Nechali jsme si doporučit místo od důchodkyň z pěší zóny. Nicméně moc přehled neměly, protože – jak samy řekly – ony si vaří doma a nechodí jíst ven. Nakonec jsme usoudili, že když dva kolemjdoucí doporučili restauraci Fontána, která byla naproti fontáně s dost divnou kamennou rybou s lodními vrtulemi místo ploutví, tak že to musí být alespoň průměr.

Restaurace vypadala jako takové hezké místo k randění v 90. Letech se servírkou s vystupováním hrdé majitelky, které dělá problém obsluhovat lidi. Brynzové halušky ale byly dobré. Po večeři na drink do místního baru, kde na nás začalo přicházet spaní. Po cestě na penzion jsme ještě zkusili proniknout na svatební disco, ale byli jsme odhaleni dřív, než jsme stihli první taneční kroky na parketu. Všimla si nás paní, která náhodně šla pro něco do kumbálu, a holt jsme nevypadali jako svatebčané - já v dlouhé sukni a Martin v kraťasech a sportovních sandálech.

Neděle

Neděle začala někdy v šest ráno, kdy se vzbudilo děcko vedle v pokoji a rodiče se evidentně pokoušeli aplikovat metodu „nech dítě vyřvat“ . Při ranní hygieně a oblékání jsem zjistila, že když s sebou nic nemám, jsme rychlejší než Martin, a tak jsem si užívala čekání . Při odchodu z pokoje jsme potkali asi tři rodiny a malými dětmi, a hned jsem si víc vážila toho, že jsem ráno slyšela jenom jedno z nich.

Vydali jsme se rovnou na vlakové nádraží, protože jsme neměli tucha, jak to jede. Zpátky do ČR až za hodinu, a tak opět proběhl nákup losů za euro a snídaně v místním bistru – párky, dortík, čaj a turek. Podoba bistra a vše kolem mi připomínalo dětství. Martin vyhrál euro, za které koupil další los a už nevyhrál.

Vlakem jsme vyrazili zpátky směr Ostrava a cestou se rozhodli vystoupit v Karviné. Do města jsme museli nejdřív přes obchodní centrum. Centrum města bylo překvapivě pěkné, stejně jako zámek a kostel u náměstí. Dali jsme si zmrzku a na radu lenivého pracovníka místního informačního centra, které bylo v neděli překvapivě otevřené, vyšli směrem lázně Darkov. V lázeňské restauraci poobědvali česnečku a kávu, přičemž už bylo jasné, že vlak do Ostravy ve 12.41 nestíháme. Chytli jsme tedy po barvitém popisu místních důchodkyň kudy na zastávku místní bus, abychom stihli vlak ve 12.58. Ten měl ale zpoždění 20 min, a tak jsme s karvinské nádražce stihli pivo. Po příjezdu vlaku nám průvodčí oznámil, že kvůli zpoždění vlak končí jízdu místo v Ostravě u v Bohumíně, ale že tam na nás počká rychlík do Brna.

Rychlík do Brna? Tak dobře, řekli jsme si. A přijali další z mnoha nabídek spontánního víkendu. Při zkoumání zastávek na cestě do Brna jsme se rozhodli, že mi Martin ukáže Vyškov . Vystoupili jsme a prošli centrum města s krásným kostelem a podobně honosným gymnáziem vedle něj. Náměstí je veliké a upravené, zámecký pivovar byl však bohužel zavřený. V restauraci Kojál – kterou jsem přejmenovala na Lajdák – jsme si dali večeři a hurá zpátky na vlakové nádraží.

Vlak do Brna jel na čas, nicméně bylo na čase se rozhodnout, zda pojedeme dál na Prahu pomalým rychlíkem, nebo rychlým EC, co odjížděl později. Čas dojezdu téměř stejný, čas jízdy se o necelou hodinu lišil. V Brně jsme se octli v rychlíku v prázdném kupé, když si Martin všiml, že na vedlejší koleji čekají lidé na opožděný Railjet. Neváhali jsme a i přes stavební práce v podchodu to vzali nejkratší cestou na první nástupiště. Stihli jsme to. A dokonce obsadili místa v jídelním voze. Po medovníku a dalších pivech jsme se pohodlně usadili do sedaček Railjetu a nechali se unášet směr Praha.

Hlavní poznatky z výletu:

• Vlak, který nejede, ti nemůže ujet

• Když máš kreditku, tak máš kde spát, co jíst a jak se přepravovat – co potřebuješ víc?

• Mapy měst a přehledy příjezdů/odjezdů na nádražích jsou dobře udělaný

• Když nemáš zavazadlo, ušetříš spoustu času řešením, zda jsi ho neztratil, nebo někde nezapomněl

• Když nemáš zavazadlo, ušetříš spoustu času vybalováním a balením na pokoji

• Po návratu ze spontánního výletu nemáš moc špinavého prádla, ale málo hodně špinavého prádla

• Když máš dlouhou sukni a neoholený nohy, tak je to nepříjemný

• Když nemáš mobil, kde si můžeš info vždy dohledat, musíš víc namáhat mozek a myslet

• Když si to nemůžeš vygooglit, tak se zeptáš. Když se zeptáš, tak se bavíš s lidma. Když se bavíš s lidma, tak se dozvíš zajímavý věci

• Když už na spontánní výlet s omezeným počtem věcí, tak je dobrý spolupracovat a domluvit se, třeba že jeden vezme pastu a druhý kartáček

• Rychlíkové vagony se sedadly z červené koženky stále jezdí…a stále se k nim lepí zadek

• Polský Cieszyn je o hodně zajímavější než Těšín český, a to je dělí jen řeka

• Čadca je náhodně vybraná zastávka rychlíku mezi ČR a Žilinou

• Karviná není jen hornický ghetto, ale pěkné historické město

• Když je o městu písnička, tak je zajímavý (viz Těšín a Karviná)

Mapa výletu

2. spontánní výlet vlakemPortoLisabonMadeira

© Tereza Šimůnková 2008-2016